Maxík, můj chlupatý přítel :*

Stalo se to 13. srpna 09...

Když na to vzpomínám, tak tomu pořád nemůžu uvěřit. Bylo to tak rychlé, že to snad nemohla být ani pravda.

Tento článek chci věnovat svému pejskovi Maxíkovi, který mi přinášel radosti i starosti do života necelých sedm let. Co mě asi nejvíce mrzí je, že se nedožil ani svých sedmých narozenin, které měl mít 29. srpna, a že jsem při jeho posledních hodinách života nebyla. Ale s tím se dá máloco udělat, takový je koloběh života.

Začalo to takhle: Pozdě v noci se mu udělalo moc špatně, nemohl spát, skučkal a nemohl ani čůrat. Proto jsem rozhodla, že hned

ráno zkrátka půjde k zvěrolékaři. Ráno jsem ho našla namočeného čumákem v misce s pitím. To mě utvrdilo v tom, že to bude vážné. Ale tohle jsem opravdu netušila.

Na kliniku jsme ho museli nést v náručí, protože už neměl sílu chodit. Je to opravdu strašlivé vidět tak energického, veselého a hravého psa v takovém špatném stavu. Držela jsem ho za tlapku a doufala, že to nebude nic vážného.

Mladá zvěrolékařka ho prohlédla, druhá přinesla resuscitační vybavení. To mi už došlo, že je na tom fakt špatně a pomalu upadal do bezvědomí. Nebudu tady nic tajit. Rozbrečela jsem se jako malá holka, nešlo to zastavit a bylo mi to jedno.

Všechno se začalo kazit. Ničím mu nemohli pomoct. Krev mu nešla odebrat ani z krku, protože měl až tak nízký tlak. Cévkování se taky nepovedlo. Dali mu jenom nějaké léky proti bolesti a kapačky.

Diagnózu určil ultrazvuk. Měl močové kameny, ty ucpaly močovod, m

oč se nedostala ven a šla zpět do ledvin. To vyvolalo selhání ledvin.

Museli jsme se s ním rozloučit a nechat ho o samotě. Prý pokud není poškozeno určité procento ledvin, tak půjde na operaci. Prý je to celkem běžná smrt u psů. Jo, to je sice hezký, ale to mi ho nevrátí. Opravdu nechápu, proč na ty kameny jeho běžný doktor nepřišel. Na pravidelné prohlídky chodil. Jedno vím jistě, k tomuto Doktorovi už svého dalšího psa nikdy nedám.

V půl třetí zazvonil konečně můj mobil (měli jsme se totiž dozvědět výsledky testů kvůli té operaci). Řekla: "Výsledky testů nedopadly dobře, takže by Max operaci nepřežil. Ale to už není podstatné. Je mi to moc líto, ale právě předchvílí v půl třetí umřel." Tak to mě úplně zlomilo. "Né to není možný!" křičím na ni. Bylo to jako ve zlém snu. Už jsem ani neposlouchala, co říkala o zpopelňování.

Proč si člověk musí prožít takové věci, aby si uvědomil, co v kom má? Jeden den je vše při starým a pak bum a vše se pokazí a vy máte oči jenom pro pláč.

A nechci slyšet hloupé poznámky, že pes je míň než člověk.